Je pro mě celkem svátek psát o někom, kdo je tak říci "rodák". Nejde ani tak o jazykovou bariéru a podobně, ale spíš o pocit, že i u nás jsou lidé, kteří mají vztah k fotografii a chtějí jí dělat kvalitně a po svém. Monika Bagalová mi prozradila, jak se dostala k fotografování, co jí táhne k módní fotografii, kde by se ráda viděla za pár let a potvrdila mi, že nejsem jediná, které se ptají, co to vůbec studuji. Etnologové a antropologové to mají těžké!
Moniko, takže jak si se dostala k focení?
Moje první zkušenost s fotkou byla, když jsem k 18. narozeninám dostala svou první zrcadlovku. Předtím jsem neměla žádný extra vybudovaný vztah k focení, žádné umělecké školy ani rodinu, která by mě k tomu odmalička vedla. Dlouho jsem se nemohla najít, co by mě skutečně bavilo, naplňovalo, až na gymplu jsem přišla s myšlenkou vizuálního umění, filmu a fotografie. Už od začátku jsem věděla, že mě baví fotit lidi, tak sem začínala portrétovat svoje nejbližší okolí - kamarádky, spolužačky. Po skončení střední jsem se přestěhovala do Trnavy, kde jsem momentálně studentkou 3. ročníku etnologie, kde se všechno zrychlilo a nabralo nový rozměr. Poznala jsem plno nových lidí, kteří mě inspirovali a postrčili správným směrem. Začala jsem spolupracovat s modelkami, modelingovými agenturami, teď jsem ve stádiu začátku spolupráce s našimi časopisy. Takže by se dalo říct, že focení se už naplno, ale stále při škole věnuji 2 roky a musím říct, že je to jen ve formě začátků a příprav na dlouhou cestu skutečného fotografování.
Ten "prvotní impuls" nastal tedy kdy? Protože dostat zrcadlovku je jedna věc, ale opravdu začít fotit je věc jiná. Co tě nakoplo?
Prvotní impuls? Každý v tom hledá nějakou účelovost, ale já jsem šla do úplně neznámého světa. O světě módní fotky a modelingu jsem neměla ani tušení a už vůbec jsem si nemyslela, že budu jednou jeho součástí. Začala jsem fotit bez ambice, jen mě to bavilo a vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, co s tím dál... Takže nějaký první popud k tomu mě vážně nenapadá. Prostě se mi fotografie zdála fascinující a chtěla jsem to vyzkoušet na vlastní kůži bez nějakého záměru.
Od focení kamarádek k modelkám to chtělo projít nemalým progresem. Podle tebe, co se muselo ve tvém přístupu k focení změnit?
Změnilo se toho hodně a stále se mění, proces vývoje osobnosti se velmi odráží i ve fotografování. Od té doby co jsem v Trnavě, fotkou jsem začala doslova žít. Byla mou první závislostí, dlouhé noci jsem jen brouzdala po internetu a hledala nové věci, inspirace - učila jsem se na základě nich. Nemalý posun jsem měla i po technické stránce, měla jsem možnost, za kterou velmi děkuji, fotit kvalitním fotoaparátem, mít prostory na focení, hledat stále nové lokace a možnosti posunu je nekonečný proces. Po každém focení jsem analyzovala, co jsem udělala špatně, co by mohlo být lepší. Jednoduše, když chci být v něčem dobrá, musí to být naplno.
Jaký typ fotek tě nejvíc baví?
Po dlouhém zkoumání jsem se našla v módní fotce. Spolupráce s profesionálními modelkami, které jsou velmi specifické typologicky, mě velmi baví a hledat konečný vizuál mě esteticky naplňuje. Tento žánr je velmi přizpůsobivý, můžete se v něm naplno projevit, z fotek můžete doslova vyčíst jaký typ člověka fotograf je. Pokud jde o typickou komerční fotku, ta je velmi omezující a kdybych se musela věnovat jen jí, asi bych umělecky upadla.
Co je pro tebe "skutečné fotografování"?
Skutečné fotografování je pro mě něco co má skutečný záměr a postup práce. Má focení nejsou moc rozplánovaná, většinou jde o nějaké jemné přiblížení tématu, ale v reálu je to nejčastěji improvizace v pozadí něčeho ne příliš určitého.
Ještě mi prozraď, s kým bys chtěla v budoucnu spolupracovat nebo jaké máš cíle.
Cíle se stále mění, ale vždy sem je měla velké, abych měla podnět na posouvání - Italský Vogue? Focení po celém světě pro prestižní módní domy? Mít svou vlastní rukopis, který by všichni uměli přiřadit ke mně.
Konec konců, nemusela bych být v tom nejhektičtějším módním dění. Pro mě je důležité mít svůj vlastní klid, umím si představit, že budu jednou spokojená s tvorbou editoriálů pro naše časopisy, focením fototestů pro modelky a sem tam udělat pro radost nějaký vlastní projekt. Kdo ví, možná ještě skončím po etnologii s dokumentární fotkou. To, co mě v životě naplňuje se stále mění, proto nad tím radši ani tolik neuvažuji a nechávám vše volně plynout... A mám radost z toho, co právě je.